Ztracené týdny

Blíží se letní prázdniny a já jsem neskutečně vděčná, že mi není 7 let, nekončím první třídu a  tudíž ani neodjíždím na první turnus ROHáckého letního tábora pro tři sta dětí. Jsem nadšená, že jsem dospělá a tak mě nečekají tři týdny v pekle!

Znám lidi před kterými  když řeknete tábor tak září, oči jim vlhnou vzpomínkou a nadšeně vypráví jak to jako děti milovaly a později jezdili jako vedoucí a jak to byl vždycky nejlepší zážitek z léta.  Přede mnou řeknete tábor a vlasy mi vstanou hrůzou na hlavě ..

Nemohu si nevzpomenout na kufr loďák, u kterýho mi ještě cestou na tábor prasknul popruh a koncem tábora bylo jeho papírové dno téměř průsvitné od věčného zašupování pod postel. Definitivně se ale bohužel rozpadnul až o rok později ..

Nevím jaké vzpomínky vhání slzy do očí vzpomínačů a táborových nadšenců, ale do mých očí by je snadno vehnala vzpomínka na to jakej jsem měla vždycky na táboře hlad … asi po týdnu večerního hladu se nad námi slitovaly kuchařky a večer vždycky vyndaly před dveře jídelny dvě přepravky s rohlíkama …jednou jsem musela pokousat dvě děti než jsem se probojovala k rohlíku co zbyl od snídaně …

Každý večer nechutně dlouhý nástup s plánem dne na druhý den …každé ráno rozcvička spojená s mým mdlobným stavem – jen jedenkrát jsem byla vděčná za ranní běh a to tehdy, když vedoucí Růžena uklouzla po lejně mezi chatkama a další dvě rána jsme neběhaly …

Nesnášela jsem polední klid ani stupidní orientační běh – chtěla jsem si číst. Nechtěl a jsem lovit bobříky, už tak jsem měla hlad. Nechtěla jsem se pomazávat bahnem a odlejvat stopy zvěře – chtěla jsem psát domů srdceryvné dopisy. Neuměla jsem se sžít s ostatníma dětma, to že jsem musela spát  na palandě a to jak mě vystrašily historkou o bábě v šátku co v noci obchází chatky a bere za kliku u dveří – jsem si s nima vyřídila při vybíjené – ovšem toho si všimli vedoucí, kteří si nedokázali zapamatovat mé jméno,a pak mě  postavili jako kapitánku do čela družstva, které šlo hrát proti jinému táboru – otřesný den strašlivého vedra.

Další rok jsem spala ve stanu a v noci jsem v hrůze valila oči na plátěné okýnko, které nadzvedával vítr a čekala, kdy se v něm proti temné noci ukáže Širokova maska. Tenhle tábor jsme totiž prožívali s celotáborovou hrou Rychlé šípy – a jeden vyšinutý vedoucí běhal při večerních nástupech na okraji lesa v černém pláštíku s bílou maskou na hlavě…  jediné hezké ten rok tam bylo, když nám promítali na stěnu kuchyně Záhadu hlavolamu. Ovšem ani to nedokáže zmírnit mou vzpomínku jak jsme šli na puťák – můj vatový spacák vážil sto kilo – cestou zpět nacucaný nočním deštěm a mým zoufalstvím  - vážil tunu.  Pamatuju si to místo – louka u rybníka a na ní oranžová áčka – k večeři byla hrachová polívka a k ní sekyrou useknuté flákanec chleba .. museli jsme to sníst ve stanech, protože přišla šílená bouřka. Spali jsme po třech, poslední holka co do stanu lezla vylila celej svůj ešus s hrachovkou přímo do spacáků. Do stanu teklo celou noc, málem jsem se do rána utopila v louži.

Když se konečně dostavil vymodlený den odjezdu domů, loďáky naházeli na náklaďák a odfrčeli, ovšem stejně tak i pro nás určený autobus – museli jsme se vtěsnal do jednoho – seděli jsme po třech a ten  chudák kluk vedle mě – i přes plato kinedrylů – nazvracel skoro celou igelitku.

Nějak mi to ani nevadilo, podařilo se mu tím totiž  přesně vyjádřit i moje pocity ….