Mikulášská

Tahle adventní doba přímo nutí k rozjímání a vzpomínání a já si dneska v obchodě, když na mě z regálu vypadnul švestkovej perníček s bubákem na obalu, vzpomněla,  jak nás jednou sousedi na chatě požádali o malou službičku. Službička měla podobu čerta, mikuláše a anděla.

Mikuláš tehdy vyšel na pátek – takže po příjezdu na chatu – jsme se okamžitě začali chystat, sousedovic děti byly ještě spíš menší než větší, tak aby neusnuly  než my – pohádkové bytosti – přijdeme na návštěvu.

Mamina byla mikuláš, plavovlasá ségra automaticky anděl a na mě zbyl pekelník .. Zbytek rodiny se až překvapivě aktivně zapojil do tvorby masek – táta mě omotal několika metry řetězu, bratr si nachystal dělobuchy a babička přitáhla ze sklepa pytel od uhlí do kterého nacpala bakelitovou panenku tak,  aby jí čouhala ven jedna noha a bylo to víc strašidelné! Babička, která celý život pracovala s dětma ve školce!  No lekla jsem se toho i já a představa, že se toho musím dotknout a někam to nést mi byla odporná, ale bylo to prý nezbytné na efekt a důvěryhodnost čerta.  Následně mi ještě pod beranici s rudýma rohama přidělali černý a jen velmi lehce průhledný šátek … Ovšem průhledný byl jen tam kde bylo světlo, venku se změnil v clonu umocněnou tím, že v chajdové osadě žádné veřejné osvětlení není a pochopitelně měsíc  - jako naschvál  - vůbec nevyšel.  

Za těch sto metrů jsem upadla dvakrát, andělská sestra šlápla v půli cesty do lejna  a mikulášská mamina si tou zářivě  alobalovou berlou udeřila do papírové čepice a tím jí sjela i  ta maska- takže mikuláš si po zbytek večera koukal přes rameno … což bylo  poněkud znepokojivé ..

Před  kopečkem k sousedovic chajdě ležely za borovicí dárkové pytlíčky pro děti, přesně jak bylo domluveno, jenomže nám tvrdili, že jejich bábinka ušije dva takové sametové pytlíčky s monogramem, aby se vědělo, který pytlíček  kterému dítěti dát – ve skutečnosti tam bylo poměrně velkých pytlů asi pět, že i pro nějaké bratrance nebo koho všeho a každý ten „pytlíček“  vážil snad deset kilo. Anděl pod tou tíhou padnul, podjela mu noha a kolenem rozdrtil jednu mandarinku v zeleném „pytlíčku“ ... mikuláš nic neviděl, narazil do křoví, nadával si pod fousy  a šťouchal mě do hlavy berlou .. plížily jsme se vzhůru k rozsvícené chatě .. brácha se kolem nás plazil v křoví a pohazoval dělobuchy .. v tom se rozrazily dveře a z chaty vylítla sousedka s křikem – kterej blbec tady dělá ty rány!!    Smála jsem se tak strašně, že jsem si poslintala ten šátek na obličeji ..

 Konečně jsem došly až před chatu, začala jsem mohutně rachtat řetězem, pohazovat strašidelným pytlem, pak jsem – jako pro ten efekt – rozrazila dveře, čímž jsem se oslepila světlem z lustru na verandě, zakopla o práh a vlítla do náručí dědečka, který bezmála porazil kamna .. Mikuláš musel stát k dětem bokem, protože měl pořád nakřivo tu masku a nedalo se to srovnat, anděl vyčerpaně zahodil  pytle s dárkama na zem  a schovával si polejněnou cvičku pod dlouho sukni .. V chatě bylo přetopeno.  Děti  - při pohledu na nohu čouhající z pytle co mi u dveří upadnul - zběsile řvaly .. Mikuláš nic neviděl, takže neustále hovořil k jejich otci – „Byl jsi hodný, chlapečku?“  Dědeček byl zděšen prakticky víc než děti … Bratr za oknem odpaloval další nálož dělobuchů a hystericky se tomu smál ... taťka nás „jistil“  pod kopcem i se psem, který se mu ale vyškubnul a  zuřivě štěkal před dveřmi ..  

… drama bylo dokonáno ....

Nakonec se ještě anděl andělsky zeptat ohromených dětí: „A jsou tady v okolí ještě nějaký zlobivý dětičky?“   Větší dítě na anděla bezelstně kouklo a řeklo: „Jasně že jsou - dole u Bellingerů!