Byla jsem asi otřesné dítě, které vstávalo s otázkou na rtech, a pak už celý den jen vykřikovalo: „A proč? A jak to bylo? A co bylo dál?“ a ona vyprávěla, trpělivá, klidná – asi byla zocelená léty práce ve školce, s dětmi to uměla prostě skvěle.
Vzpomínám si, že jsme bydleli na Pankráci, ale měli jsme se v zimě přestěhovat na Jižní město a tak jsem do první třídy nastoupila už tam, abych v tom neměla zmatek .. a ona se mnou jezdila každé ráno z Vyšehradu až na Háje – i když tehdy se stanice ještě jmenovali jinak a my je za ten půlrok uměly vyjmenovat i pozpátku – vždycky jsme se těšily jestli na nás vyjde „budíkový vagon“ – dodnes nevím co ty budíky na stěně znamenaly a je mi to srdečně jedno – hlavní bylo, že jsme s ním mohly jet my dvě. Hurá! Před dvaadvaceti lety ještě na konečnou trasy metra C jezdilo málo lidí, sídliště teprve rostla a tak se nám občas stávalo, že poslední dvě stanice jsme ve vagonu seděly jen my. A tak jsme zpívaly – a pěkně z plných plic. Uměla stovky písniček. Byla to paráda. A každé poledne stála zase před školou a jely jsme zpátky domů. Někdy jsme v metru dojídaly svačinu a já mluvila a mluvila a pokládala další stovky otázek.
A každé léto mi jí připomíná vůně letních jablek. O prázdninách jsme spolu sedávaly na plácku za chatou, který z části stínily větve jabloní, ona většinou pletla a mluvily jsme. Jedno léto mi vyprávěla jak ještě před válkou byly takové mrazy, že jí omrzly uši dřív, než přešla náměstí. A do školy jezdívala na bruslích...taky o strachu, který zažíval její tatínek, který vozil poštu do Terezínského koncentračního tábora, jak se vždycky bál, že se ta brána za ním zavře a on tam už bude muset zůstat...
Upletla nám stovky ponožek, svetrů a šál. Taky celé komplety – mám kulicha, šálu, ponožky a svetr – nádherně si společně ladí a svetr vyrostl se mnou, pořád mi skvěle padne. Taky mám ponožky, na kterých sněží, a mám ještě jedny, ty z posledních Vánoc – se složitým vzorem na temně modrém pozadí. Pořád tam leží a já si je nikdy na nohy nevezmu – jsou to moje ponožkové královny.
Díky tomu jak nádherně četla se ze mě stala fanatická čtenářka. V dětství byla mým jednoznačným favoritem pohádka od Boženy Němcové – Neohrožený Mikeš – začínal na straně 48 a já ho snad do dneška umím na zpaměť. Vždycky, když už té pohádky měla plné zuby, tak se snažila přeskočit pár řádek a plynule navázat o kus dál, ale já byla jako ostříž: „nééé, vynechala jsi, že měli silné hnáty“ a ona se smála a četla dál... A když jsem za měsíc lehla s chřipkou tak říkávala:“já vím, strana 48“
Teď už ty vzpomínky nebolí, teď už jen pohladí a dýchnou si láskou.
Tak se usmívám, když stojím u louky rozptylu, a házím směrem k malým smrčkům jednu rudou růži.
A říkám: „víš, babi, mám zase spoustu otázek“
