Předpokládali jsme – mylně – že jako vždycky to bude pohodový večer a fajn prostředí. Vešli jsme do knajpy asi tak šestnácté cenové skupiny. Kapela už hrála, vmáčknuta mezi hrací automat a poslední volný stoleček. Ze stropu se valily kaskády vánočních koulí růžové a modré barvy – pozůstatek to prosincové výzdoby. Pěkně to kontrastovalo s hustou kouřovou clonou, fotbalovou výmalbou na jedné stěně a asi stovkou reklam na různá jídla na straně druhé. Pozeptali jsme se postaršího spiťara, co seděl sám u velkého stolu, zda by mu nevadilo, kdybychom si přisedli? Exnul pivo, zaplatit a odešel. Hm... Když jsme se usadili - potom co nás výčepák seřval, kam si to sedáme - a kouř se trochu rozptýlil, začali jsme si prohlížet zbytek osazenstva v knajpě. A jak už je nám vlastní, nebylo možné si několik výraznějších typů nepojmenovat. A bylo to proklatě těžké, protože lidí tam bylo asi třicet a převážná většina z nich si nějakou tu přezdívečku zasloužila.
Zcela masochisticky jsme zůstávali a nechali večer ubíhat, něco takového už se nám asi nikdy nepřihodí, tudy kráčí historická vzpomínka na nejhorší hospodu, do které se kdy podíváme. A naše solidarita s kapelou, ke které jsme patřili – a které byla pro tuhle díru šílená škoda - by nám ani nedovolila odejít dřív, než dohrají.
Absolutně nejotřesnější persóna celého večera byl mistr výčepu - říkali jsme mu Kaše – protože evidentně zcela na kaši byl a ještě vypadal jako ten zpěvák co o vaření kaše zpíval!
Kaše zjevně nepochopil, že není na rockovém koncertě, ale v práci a tak ho jakékoliv vyrušení velmi rozčílilo. Kamarádka, které si chtěla objednat pití byla odmrštěna slovy „ a to jsi přebarvená blondýna nebo jsi takhle blbá pořád?“ Pití nám přinesl jen jednou, a když odnášel prázdné sklenice /nové už nepřinesl/ tak vedl nesrozumitelný monolog, že jako jen ignorant mu to může postavit ouškem k němu. Taktéž při otázce zda bychom si mohli objednat nakládaný hermelín – jen několik minut mlčel, vypil dalšího panáka a vyfukoval kouř z cigarety. Potom co se ho na stejnou věc zeptal námi vyslaný člen kapely /doufali jsme, že ten by mohl mít úspěch, když tak pěkně hrají, že Kaše nic jiného nevnímá/ – taktéž na něho hleděl divně a vyfukoval oblaka dýmu - a po dlouhém mlčení mu řekl, že se dneska nevaří! V kontrastu s tím, že Kaše stál pod cedulí v zářivých barvách, která nabízela domácí pizzu se sloganem „ tady nebo do krabice s sebou“ – to vyvolala další hysterickou salvu smíchu.
Se zvrhlou radostí jsme očekávali další průběh večera. Dokonce se nám podařilo dostat něco k pití, Kaše si asi spletl stoly, ale nám to bylo jedno, jemu ještě víc.
Začalo se mohutně trsat, paní v krajkové blůzičce otřesně průhledného typu vyšponovala prsa, skopla dřeváky a začala tančit dupáka od výčepu až ke dveřím knajpy – v polovině cesty se z bílých ponožek staly nenávratně černé.
Čáryfuk od vedlejšího stolu se vymrštil, odhodil bundu z leštěné koženky a dal se taktéž do tance. Kaše se splašil a začal po lokále roznášet piva s panákem, nám jako již tradičně, nedonesl nic. Kapela spustila Kabáty, povstala půlka knajpy a začal dupák na druhou, paní Ředkvička pohazovala hlavou, až jsem si jednu chvíli myslela, že bude potřebovat límec, aby vůbec dokázala dojít domů.
Paní Smrtka, která byla tak strašlivě hubená, že oblečení na ní plandalo jako stanová plachta, pohodila šedou kšticí, dopila poslední zelenou a vyrazila. V kouři se něco zalesklo a chvilku se zdálo, že nese přes rameno kosu.
Ovšem kouř asi dělal starosti i jiným, takže uprostřed ledna, někdo rozrazil dveře a tak už zůstaly až do našeho odchodu, dovnitř se navalila zima, kouř se srazil s venkovní mlhou a začalo pršet. Do lokálu vešla místní kráska a její psí gang. Pučmeloun od vedlejšího stolu vytasil několik tenisáků a mezi skotačící skupinou tanečníků se začali skotačit ještě pejsánci, snažíce se chytit metané tenisáky. Projít na záchod bylo o život. Buď se po vás sápal některý tančící šamstr, nebo skákali čoklové. Přilepila jsem se k židli a několik minut jsem se snažila odtrhnout, psí smečka probíhala slalom mezi stoly, kamarádku to stálo punčocháče. Kaše pařil, že si ani nevšimnul, že za výčepem si Špinavá ponožtička sama dolévala pití.
Po jedenácté hodině kapela dohrála, posbírali jsme svých pět švestek, Kaše kupodivu dokázal spočítat náš účet, který byl ale směšně nízký, protože víc pití, natož něco k zobání, jsme z něho skutečně vyrazit nedokázali.
Domů jsem dorazila vyuzená jako uzenka a ještě v noci jsem se celá vydrhla a dala prát všechno co jsem měla na sobě. Nad ránem mě vzbudil vlastní hlasitý smích – zdálo se mi jak Čáryfuk míchá v kotli kašičku, paní Ředkvička trsá kolem a přilévá tam zelenou, kterou ji proti podpisu vydal mistr Kaše!
