O čem že to mluvím? O oblečení a botách. U nás doma se dávají jména nejen dětem, veškerému zvířectvu, autům, věcem, ale i některých kouskům oblečení.
Adiny jsou boty, co vypadají jako z první republiky. Zbrojnoš je hustě pletená šedá vesta s ozdobným knoflíkem a širokou kapucou a trochu vypadá jako drátěná košile. Džínová láska je snad dvacetiletá džínová vesta se zateplením vhodná opravdu jen k ohni, která ale patří ke skutečným chatovým pokladům.
Když kdykoliv během roku prší – automaticky si ten den beru na sebe pršák – což je černý vypasovaný podzimní kabát. A k nim nezřídka fešáka Huberta – to je taková károvaná čapka pepkovka.
Klasický pršiplášť aneb tajemství loňského léta pak visíval za dveřmi u chajdy a za temné a deštivé noci se s v něm chodilo šoufkovat.
Silonovým ponožtičkám se předpokládám říká – zabíječi vášní – i v jiných rodinách.
Často se pak při zapínání zimního kabátu přistihnu při prozpěvování „zapni si hubertus, utáhni šál“ a když je velká zima někdy si i přes ramena ještě přehodím Anče – to je černý vlněný šál, ne nepodobný tomu, co nosila služka v Krkonošských pohádkách.
Kromě přímých jmen i jen běžně žonglujeme se slovy - dneska je vedro obleču si jen kruťasy a obuju si nějaké paňťáky. Skočit do flanelu zase znamená jít si lehnout. A když si někdo pořídí něco nového hlásíme – od Šoršové, že? - to máme z matčina dětství a býval to krejčovský salon.
Všechny tyhle hlouposti jsou milé a milované a dělají rodinu a domov tím zábavným místem, kam je vždycky krásné se vrátit. Takže beru z věšáku „utíkáček“ a těším se domů, až si s hrnkem „na samotě u lesa“, v županu „plyšáku“ sednu doma na kousek řeči :)
