Například, když jsem rvala kamarádky do boulder baru, kde si vyzkoušíme lezení a pak si dáme pivo. Zcela jsem se nadchla nějakým článkem o veselých zážitcích při lezení a nutně jsem si to potřebovala vyzkoušet. Kamarádky, které jsem s sebou táhla, byly dvě éterické víly a věděly o tom – naštěstí – stejné nic jako já.
Už vstup do lezeckého centra byl úžasný, jakýsi odredovaný mladík na recepci se znuděně zeptal jestli chceme stůl v baru a potom co jsme mu nadšeně sdělily, že ne, nejprve jdeme sportovat a že bychom nejprve chtěly nějaké informace, jestli to zvládneme jako naprosté amatérky, jen vyštěknul: “číslo” potom co jsme na sebe koukaly jestli myslel telefon, velikost spodního prádla nebo nějaký pořadník, ukázal za sebe na spoustu divných bot.
Řekla jsem 39, ale šíleně mě tlačily i boty velikosti 41, jsou tak divně ušité, že z prstů vytvoří jakousi roličku a každý krok je taková menší křeč. Když jsem se tomu podivila, řekl mi, že to je normální. Hmm.
Vešly jsme dovnitř, všude na zemi byly takové vysoké duchny, smrdělo to tam potem a ošutrované nízké stropy byly poněkud klaustrofobické. Koukaly jsme jako tři nány. Nakonec jsme se uchýlily na zkoušku do dětského koutku, kde byl malý dřevěný domeček a na jeho střeše byly lezecké kameny různých odstínů růžové. Pochopily jsme, že na růžové lezecké trasy se asi budeme muset zaměřit.
Bylo ale poněkud komplikované se na ně zaměřit, protože machři co tam lezli i po stropech měli u pasu pytlíky s magnesiem, někteří v pohotovosti i kartáček na zuby, aby si pěkně očistili další kámen a ty barvy se pod nánosy bílého pudru zcela ztrácely.
Ale co, už jsme tady tak jdeme na to, s křečí v nohách jsem se doplazila k jedné ze zdí. Vylezla jsem asi na dva kameny od země a bylo mi jasné, že tohle nebude asi nic pro mě, kromě křečí v nohách z těch debilních bot, jsem dostala křeče do prstů u rukou a po stěně jsem stekla zase dolů. Mé křehounké kamarádky na tom byly dost podobně. Všimla jsem si, že něktěří vyhopkají nahoru jak veverky a děsně mě to nabudilo. Příploužila jsem se ke zdi a najednou jsem nějakým zázrakem vylezla až skoro ke stropu, pravděpodobně jsem konečně narazila na dětskou růžovou trasu. Kamarádky byly nadšené mým výkonem, já byla velmi udivená a s křečí v celém tělě jsem se otočila tváří směrem k nim dolů/ mimochodem vůbec to nebylo tak vysoko jak jsem si myslela/ a z posledních sil jsem zaskřehotala: “uhněte” a padla jsem dolů jako ten pověstný pytel lejn! Svým dopadem jsem rozvlnila ty tlusté duchny, práskla jsem se do hlavy a odmítla jsem jakékoliv další pokusy o udržení se na těch hnusných šutroidech!
Cestou domů, už se to zdálo jako zábava, i když druhý den jsem musela jít do práce v žabkách, protože jsem měla na nohách puchýře a odumřelými prsty jsem si nedokázala uvázat na teniskách tkaničky, ale když to vezmu kolem a kolem nebylo to - ani zdaleka - tak strašné jako moje návštěvy lekcí capoeiry ....
