Slunce, seno, autobus

Nízkonákladové letenky jsou super, podívat se na pár dní někam ven a nemuset to plánovat jako Hannibal překročení Alp. Co už ale není tak fajn, jsou povětšinou příšerné odletové časy, kterými je nízká cena vykompenzována. Není nad to o půlnoci padnout do postele, za dvě a půl hodiny vstát, doplácat se noční sockou na letiště a tam na záchodě zjistit, že na vašich kruzích pod očima by se klidně mohl pohoupat šimpanz …

Když ovšem letenky tak snadno k dosažení nebyly, odjely jsme na týdenní zájezd po Itálii pěkně autobusem, s průvodcem, zábavnými řidiči a osazenstvem, jehož část byla jako z hororu.  No a já tomu taky moc nepřidala. A tak jsme ve 2 ráno vystoupili ve Veroně, kterou jsme měli při cestě, že se tam i takhle v noci aspoň trošku projdeme a začneme chytat atmosféru. Což zvlášť velmi vítal pán s velkou ledvinkou kolem pasu, protože změna polohy ze sedu na chůzi mu pěkně rozhýbala útroby, takže si s radostí ulevoval a usmíval se přitom na celé kolo. Než jsem se stihla znechutit, tak nám nad hlavou začali létat netopýři a já si zaječela, až se Juliin balkónek otřásl a pána úlekem meteorismus přešel.

Ubytovali jsme se kousek od Neapole a už ráno se nám začínají rýsovat charaktery, asi nejvýrazněji působil pár, kterému jsme přezdívali „duo šinken“,  při snídani si pěkně nabrali šunčičku a loupáčky do zásoby, do igeliťáčku, aby se to líp neslo a pozdě odpoledne se do té lahůdky zakousli. A to ještě netušili, že ty loupáčky co si ráno nabrali pod salámek,  jsou dokonce s čokoládovou náplní.  Nic jim to nevadilo, druhý den si pěkně nabrali znovu.

Těžko říct jak asi ostatní spolucestující říkali naší trojici, ale my si pojmenovaly ještě pár lidí  - takovému velmi „přírodnímu“ páru jsme říkaly Rokeři, mladík si týden nepřevlékl tričko bez rukávů a kraťásky a oba měli o hygieně tak nějak celkově velmi povrchní povědomí. Jeden starý pán co si všechno natáčel na super moderní kameru, taky neměl nic na převlečení a tak jediné co měnil, byl kryt na brýlích –  žlutý za zelený a naopak. Pak tam taky byla dvojice kamarádek - starších tetek  v šatovkách – ty jsme si přejmenovaly na Aťky, byly maličké a soudkoidní, no prostě celá včelka Mája.  Aťky ještě zároveň patřily do gangu nosiček „zabíječů vášní“  - bylo šílené vedro a ony stále tvrdošíjně do sandálků nosily silonové ponožtičky, které jim rozdíraly nohy a jistě to celkově musel být ohromný komfort!  Není nad to, když nožka dýchá.

V Pompejích, kde teda mimochodem bylo asi tisíc stupňů vedra a absolutně splavení jsme byli všichni, tak švihák s kamerou ani tehdy neodložil špinavou bundičku a dámy měly předpisově zařízlé fusekle, jedna z nich pak zalovila v záňadří a vytáhla ovlhlý papírový kapesníček, setřela pot z čela a ten mokrý žvaneček opět uložila mezi prsa. Tak nějak mi to utkvělo víc než vyprávění o amfiteátru u kterého jsme stáli.

Za pět dní, co zájezd trval, jsme toho všichni viděli, zažili a slyšeli hodně. Byl to první výlet do Itálie a její krása mě nutí se tam vracet, ale tentokrát už bez toho požitku vidět, jak na cestě domů o jedné pauzičce na odpočívadle Aťky vytáhly v utěrce zabalenou šumavu, jedna si zapřela pecen o prsa a zakrojila – druhé Aťce ale podala jen velmi precizně seříznuté kůrky, protože vnitřek krajíce se beznadějně vydrobil na zem…

Bylo možné si ze zájezdu objednat dvd, ale ještě nikdy jsem nenašla morál si to pustit celé. Hned na začátku je slyšet úžasná vydrnkávanda na kytárku doprovázená zpěvem italského Vaška a Evy a na pozadí průvodce hučí do kamery, že za rohem je socha Dante Oooolighieriho. A když pak přeskočíte část, kdy se kamera klepe tak, že máte pocit, že jste spadli do mixéru, tak se vyostří záběr na terasu nad mořem, kde zmožení turisti čekají na žvanec a nadšený hlas řičí „ áááá vidím, že naši klienti si  dávají pizzu“

A to byl mám pocit teprve druhý den, takže co je tam dál uchováno za poklady netuším, ale teď nastává období dlouhých večerů, tak možná …. 

Hmm, ale opravdu jen možná ….