Pondělní ráno - pod vrstvou černomodrých mraků - mělo nebe proklatě nízko a zkratka kolem stromů a přímo přes trávník byla plná strak - velkých, hlučných a děsivých. Tvářily se divně, poskakovaly a tvořily hloučky ve kterých se navzájem napadaly a přitom všechny koukaly jestli se to co se blíží dostatečně blejská. Statečně jsem dupla a vejskala kšáááá, ale byla jsem od nich stále tak daleko, že se mě leknul jen jeden řemeslník, co právě vystupoval z auta ... Potom co zachrchlal a odplivnul si pod nohy, se ptáci rozlétly do okolních stromů a s děsným řevem tam rumplovaly větvemi jako při vichřici. Na zem dopadly první kapky z nacucaných mraků a já si s povděkem nasadila kapuci a snad až příliš rychle jsem proběhla kolem stromů - s panem Hitchcockem stále na pozadí mysli.
A o kus dál - ve zcela prázdné ulici, uprostřed tichého a prakticky nehybného sídliště - jsem stála na jedné straně ulici přímo uprostřed prvního pruhu nové zebry. Za mnou černalo nebe a vítr mi serval kapuci a rozfoukal, ještě stále dlouhé vlasy, do podivných obrazců. Uprostřed kaštanové aleje na druhé straně přechodu seděl v naprostém tichu – s hlavou nakloněnou k jedné straně – veliký a ušatý zajíc. Dělila nás silnice a oba jsme jen koukali, tiše a vážně. Já myslela na Alenku v říši divů a on si asi říkal Bojuj nebo uteč, zajdo ....
Pak zvuk proťala siréna jak kolem projíždělo auto městské policie a magické ráno bylo rázem pryč – zajíc zmizel v křoví a já se s infarktem odvlekla k zastávce autobusu.
Pak už mě jen napadlo – v jakém filmu si asi zahraju zítra?
