Tíživé ticho protrhává výkřik „Král vysílá své vojsko – Adama“ ... malý Adámek se pouští vedlejších rukou a vyráží proti nepříteli ...cení zuby jako dravá šelma a v plné rychlosti proráží nepřátelskou linii. Anooooo, nese se nad loukou, neudrželi pozice a Adámek teď vede jednoho z nich jako posilu do našich řad ... následuje vysílání vojska z jedné i druhé strany, narůstá počet modřin a naražených rukou, ale nikdo si toho moc nevšímá, bojuje se o pozice, vítězství se neustále mění, někdo nedokáže ruce protivníků rozrazit ani v největší rychlosti ... následně se ozve „Král vysílá své vojsko“ a mé jméno ... odhrábnu to jako bujný oř, letím s větrem na křídlech, narazím plnou parou na spojené ruce nepřátelských rytířů tak, že přes ně udělám kotoul a valím se v prachu, netušíc co tam vlastně dělám .. štěstěna je vrtkavá, včera mi to vyšlo ... večer si porovnáme naraženiny a zítra nový král a královna vyšlou proti sobě další válečníky ...
Mám pocit že moje součastné problémy s pravým zápěstím mají svůj prapůvod na té louce ... a koleno? „První hodina odbila, lampa ještě svítila ... druhá hodina odbila, lampa .. zhasla“ a Krvavé koleno vybíhá a hledá dalšího do party .... Ti, kdo neuměli správně koordinovat svoje nohy, si často z těhle honiček odnášeli domů suvenýry v podobě vlastních krvavých kolen ...
„První rána kapitána“ zaznívalo ve hře na vybíjenou – či v její brutálnější formě Všichni proti všem - a já jsem kolikrát chytila míč tak prudký až mi dunělo v žebrech, ale stejně tak tvrdou ránu jsem dokázala oplatit ... ale všechno byla pořád legrace ...
Naopak hra „na sochy“ mi nějak vnutila nechuť k figurínám a do muzea těch voskových by mě museli táhnout na řetězu ...
Letní ráno na jedné pražské křižovatce, na obou stranách proti sobě stojí dvojřad lidí spěchajících do práce, zvukový signál hlásí, že zelenou mají stále auta, tvrdé oči, nervózní šoupání nohou, každý je natěšený jen jen vyrazit .. a mně se moc chce zakřičet „Král vysílá své vojsko – ten pán v modrém svetru“
