A když k tomu pak ještě přidáte babičku Evu, která se na Štědrý den i narodila a u nás je prostě zvykem mít na narozeniny dort a pro přeslazené třeba obloženou mísu, takže jsme přece nemohli ošidit ani jí ... Babička už bohužel nežije, ale my se té polední obložené mísy nějak nechceme zbavit, jen si k ní teď zapalujeme svíčku.
No a tím se asi dost vysvětluje, proč bychom zlaté prase viděli jen tehdy, kdyby nás praštilo do nacpaných břuchů ...
A pokud jde o ostatní tradice – v paneláku nejsou kamna, takže odpadá tahání polínek, abychom zjistili, zda nám do rodiny přibude rovňák nebo křivák. Těch pár jablek co nám zbylo z podzimní sklizně použijeme raději do štrúdlu než na hvězdičky. Studna v okolí taky není – natož odkrytá – takže zahlédnout na hladině budoucnost je mizivá. Při házení střevícem jsem jednou shodila celou vánoční výzdobu, takže do těchto větších akcí se taky nepouštím. Ono totiž to bylo zrovna v době, kdy jsem nosila boty s okovanou špičkou a to se asi střevíci z obrázků od Lady moc nepodobalo ... taky asi ve světnici bývalo víc místa než u nás v panelákové předsíni ...
Takže mi tak akorát zapálíme plovoucí svíčičky /pokud jsme je nezapomněli koupit/, poslechneme koledy – ty odvážnější se přidají ke zpěvu, ty nejodvážnější se pokusí zadout na flétničky dokonce vlastní provedení. Pak si střihneme kámen, nůžky, papír o to kdo skočí před večeří se psem a kdo zatím prostře stůl. Z léty prověřených, tajných úkrytů pak vytáhneme dárky a plížíme se s nimi pod strom ...
... takže, až pak nakonec, asi jako všude jinde ...
... v jizbě dusné /my teda normálně větráme/ všechno usne /a spokojeně chrápe/ k blaženosti /duše, žaludku i hlavy/ své ...
