I když mně úplně stačí ty klouzatiny co už na talířích máme teď ... všechny kulaté či šišaté potraviny, které honíme po talířích i stolech ... třeba krokety, doma si neberu servítky a jím je rukou, v restauraci si je zásadně nedávám, ale někdy si jim prostě na veřejnosti nevyhnu a není nic trapnějšího, když sedíte u stolu na svatbě a s jazykem vyplazeným zaútočíte na kroketu shora, protože správně se má přirozmáčknout a pak už by měla jít pěkně napíchnout. No nevím jak ostatní, ale já při snaze o přimáčknutí krokety, zvrhla celý talíř a nejedna ta smaženou koule v klíně okolo sedících skončila. Ale co, novomanželé dlouze honili po stole játrový knedlíček.
Nebo když vbíháte do lesa, v předklonu se plazíte mlázím, košile se vám trhá o malinové pruty, džíny se vám vyhrnuly nad holiny, takže už teď je bolestně jasné, že po vás jdou klíšťata. Oči vám jdou šejdrem, jak rentgenujete každý uschlý list, každou bouli v mechu. A když se konečně narovnáte, protože i ty koruny stromů stojí za pohled - tak vám gumák sjede po kořenech a vzbudíte se až za pár minut s čelem sedřeným od kůry smrku. Ale pár těch zlatožlutých, mokrem slizkých, klouzků jste přeci jen našli, a když je s láskou pokládáte do košíku už tušíte, že až je budete doma vyndavat, tak vám něco o „s.k.“ přeci jen hlavou proběhne, protože zjistíte že vám oklouzali celou svačinku na kterou jste v lese zapomněli a díky jejich slizu ještě orezla rybička z dětství téměř k nepoznání ...
Stejné „šnečí oslovení“ mi přišlo na mysl i v okamžiku, kdy jsem na zimních botách s podrážkou bez vzorku sjela celé patro schodů a na zadek si sedla až pod nima. Bylo to na konečné v metru a publikum jsem měla početné. Jestli jsem v pohodě se nezeptal nikdo, ale smálo se jich dost. Vlastně teď zpětně si nejsem jistá, že jsem to myslela hanlivě na ty boty ...
A ty úplně největší „eS Káčka“? to jsou ti co se pohybují mezi námi, ti co chodí a usmívají se, ti co jsou slizcí pod povrchem, ale pěkně to maskují elegantní fasádou ...
