Naposledy jsem v kuchyni upadla, když mi podjely nohy po lepidle na tapety, který jsem tam předtím patlala. Padla jsem jako špalek a hrnce v kredenci rachtaly ještě pět minut. Potom snad ještě v dětství, když jsem se věnovala své nejoblíbenější hře – roztáčení pokliček - v rytmu, který jsem v hlavě slyšela jen já.
I když si dost jasně vzpomínám jak mě napadlo přihlásit se na spinning maraton. Začínalo se v šest večer a až do půlnoci se jelo na terase jednoho sportovního centra. Na jedno kolo měli být dva jezdci, aby se mohli střídat – táhla jsem s sebou kamarádku Kláru. Instruktoři měli hodiny pěkně vymyšlené – každá v jiném hudebním stylu, na zábradlí hořely louče, slunce pomalu zapadalo, hezká hudba, dobrý jídlo - celou jízdu jsme zvládly úplně v pohodě, střídaly jsme se po půl hodinách, no teda jednou jsem Kláru vystřídala až za dýl, protože byla hodina indiánů a mezi kolama se škubaly nějaký Nšo-či a bubnovaly jako o život, a mně se to zdálo děsivé... Kláře sice taky, ale kupodivu mě nezabila, že jsem nepřišla včas... málem mě zabila až v okamžiku, kdy jsem se nad ránem doplazily k nám domů a já jí řekla, že spí na palandě ... nohy nám totiž přeci jen začínaly trochu odmítat spolupráci..
Moje nohy vypověděly službu definitivně až o dva dny později, v okamžiku, kde jsem lezla na Vesuv - po pár krocích v kopci mi zkameněly lejtka a já se sunula nahoru ručkujíc po zábradlí. Kolem mě šupajdily nahoru starší dámy a v jejich znechucených pohledech jsem jasně četla, že nechápou jak někdo může být na mol v deset dopoledne.
A když jsem konečně dolezla nahoru – téměř všichni už mířili po svačince a odpočinku dolů – tak mám skutečně fešáckou fotografii z vrcholu na které vypadám jako panda a jako bonus mi z tílka, kterým jsem vydrhla celé vesuvské zábradlí, koukají skoro celý prsa.
Moc ráda sportuju :o)
