Na svůj první školní den, kdy jsem na sobě měla plátěný komplet košile a kraťasů, který vypadal trochu jako kimono a díky blankytné modři lákal všechny mušky z okolí, na zádech tašku s obří odrazkou a ozdobně napsaným příkladem „1+1=2“ , což se mi zdálo jako super nápověda, až třeba nebudu při matematice vědět...
Na plácku před školou nebylo k hnutí, někde daleko vpředu na schodech stály učitelky a třímaly nad hlavou barevné papírové kytky s písmenky prvních tříd. Bylo mi to jedno, stejně jsem písmenka ještě neuměla a navíc jsem se zrovna soustředila na fotografické pózování – s taškou na zádech a vyceněným chrupem - jsem se natáčela zleva doprava, dokud nedošel film. Nakonec se zjistilo, že děti už se řadí a já že patřím ke žluté květině, tudíž do 1.E.
Stála jsem v chumlu dětí, které jsem neznala, protože do školky jsem chodila jinam a sem na sídliště jsme se teprve měli stěhovat. Tak jsem jen vyvalenýma očima sledovala, co se bude dít, rukou jsem křečovitě svírala popruhy u tašky a v puse jsem si nervózně viklala zubem...
Najednou se ke mně davem prodral blonďatej kluk bez předního zubu/asi si ho v nervu vyviklal už před začátkem školy/, drapnul mě za ruku, kterou nepustil ani když jsme se v šatně přezouvali a řekl, že spolu budeme sedět. Tak jo, uuuf, měla jsem kamaráda a taky jsem díky tomu byla jediná holka co neseděla v lavici s holčičkou.
Díky Péťo :)
