Kdysi jsem se na ně těšila a čekání do narozenin, aby mě konečně vzaly ven, bylo nekonečné. Sice jsem občas vídala kamarádky různě zbarvené modřinami a krvavými šrámy, které říkali, dej si pozor, to ony, ty zmije jedovaté, za to můžou .. to ony tě takhle zřídí, přinutí tě dělat věci nevídané i neslýchané... ale já nevěřila, byla jsem slepá i hluchá k varovným znamením ...
A pak .. pak konečně ... půjdu ven v jejich společnosti.. nadšením jsem málem pukla ... zachovaly se ke mě macešsky, snad posedlé zlým duchem ... ony byly nahoře a já se válela v prachu...
Jednou mě srazily mezi popelnice a v marné snaze nepadnout pod kola jedoucího auta jsem si téměř vykloubila rameno, když jsem se snažila zachytit víka kontejneru, které ovšem ujíždělo souběžně s nima ... šlo snad o spiknutí nebo co ..
Nejhůř mě ovšem poznamenaly při promenádě ve Stromovce .. nejprve nabraly strašlivou rychlost a já v panice kolik životů by stálo, kdybych nezastavila, jsem vymyslela lest .. pomalé kličkování .. i přesto získaly nadvládu a vrhly mě mezi keře .. odtud jsem vylezla po břiše a obalená pylem jako obří čmeláčice ... ale tím jejich přehlídka nekončila .. nenáviděly mne a rozhodly se to dotáhnout až do děsivého konce – před nepatrným klesáním jsem nestihla zavčasu zasednout na zem a kola osudu se dala do pohybu .. naprosto jsem ztratila vládu nad sebou, cestou, časem i okolím ... závratnou rychlostí mě nesly dolů, oblouček byl zcela nad mé síly – a náhle mě osvítilo .. no jistě trávník, ta zelená spása.. čtyři obří skoky, sedřený bok, hlína v kapse džín ...úder batohem do hlavy už byl jenom veselou tečkou .... Skutečně veselou, slyšela jsem jak řvou smíchy blýskajíc se ve slunečním žáru, spolu s výletníky, které jsem minula jen o několik centimetrů ...
Cítíc zradu nejlepších přátel a se slzami ponížení a bolesti v očích jsem je doma vrhla do temného kouta s jedinou myšlenkou .... Znovu se ven dostanete jedině na nohu někoho jiného, protože my jsem spolu skoncovaly ...
