V tubusu vedoucím do letadla jsem několikrát vlastním tělem zabránila, aby se rozběhla zpátky do letištní haly. Vždycky to končilo stejně, pár slz, proklínání, několik výletů na záchod a mě pak většinou ještě týden zdobila modřina, protože svírání ruky při startu bylo jako od dřevorubce.
Ale to už je doba minulá, dneska spolkne jakýsi zázračný prášek co jí předepsala lékařka/ bůh jí žehnej/, kapánek se po něm sjede a nebojí se ničeho, myslím, že si konečně všimla i jiných věcí, než jen ruzyňských záchodů. Do letadla vchází div ne s písní na rtech a v letadle okamžitě usíná. Když jí pak budím, že už jsme přistáli, tak s širokým úsměvem vykřikuje „ já chci ještě letět“
Škoda, že jsem tenhle prášek neměla, když jsem poprvé a naposledy v trojské zoo navštívila pavilon indonéské džungle ....
Zrovna když jsem v tom temném tunelu, džungle v noci, dělala „ňuňuňu to je hezká opička nebo medvídek, no ňuňuňu“ mi něco proletělo kolem hlavy, podařilo se mi nezaječet, ale hnána strašlivou předtuchou, jsem se začala rozhlížet a pomalu i rozkoukávat a byla bych bývala raději neviděla, protože zrovna v ten okamžik mi proti obličeji letělo něco dalšího a najednou jich tam bylo všude strašně moc. Zaječela jsem „pejraci“ tak silně, že nejen moje kamarádky se kterými jsem v zoo byla, ale prakticky všichni ostatní návštěvníci, téměř vyletěli stropem jak se mě lekli.
Ale to já už jsem ze sebe strhávala bundu, kterou jsem si rvala střídavě na holé nohy a na hlavu, a snažila se jí zavázat rukávy na uzel, pouze ovšem s tím výsledkem, že jsem se téměř uškrtila a netopýři kroužili všude kolem. Panika mě srazila do podřepu a houpavou kachní chůzí jsem se v turbanu jako indiánská stařena šinula k východu. Kamarádka nade mnou dělala záchranou střechu, tunel se zdál nekonečný, já se soustředila, abych zase neječela a teď už po čtyřech jsem lezla k východu mezi lidmi, kteří se kochali, jak jsou ti netopýrci ale ňuňuňu, takové chlupaté myšičky, no ňuňuňu ... na mě šla mdloba a strašná potřeba si znovu od plic zaječet, když v tom se ukázalo světlo na konci tunelu a já z radosti, že budu za chvilku z pekla v nebi a z paniky že je před mou ještě jedna lidská překážka, jsem kousla do nohy toho pána, který mi zacláněl ve výlezu ...
Dlouho jsem pak venku stála opřená o zábradlí, funěla jako sentinel a třásly se mi ruce ... chudák pán, ani jsem se nestihla omluvila, tak to dělám teď – třeba máte taky nějaké strachy a bojánky, tak snad budete mít pochopení ...
A co vás přinutí padnout na všechny čtyři a pelášit k Neumětelům?
