Kačeři přijdou, když jsi v nouzi ...

Původně jsem cestovala s kufrem zvaným loďák – speciálně na letní tábor – nevhodným to kouskem. Papírové dno se mohutně odrbalo zasunováním pod stanovou postel a kdykoliv jsem si v loďáku chtěla něco najít , musela  jsem  spolubydlící skočit do její  postele, mohutně se předklonit, zatáhnout  a složitě vymanévrovávat kufr dokud nezabral celou podlahu.  Ona měla velmi podobný „kufřík“  a proces byl stejný, jen tentokrát z mé postele.  Nedej bože, když pak několik dní pršelo a kufříčky navlhly, podivně se pokroutily a po nocích nadzvedávaly slamníčky vyčuhující přezkou.

Pak jsem přestala jezdit na tábory /díky všem olympským bohům/ a na třídenní výlet v osmé třídě jsem  jako skoro všichni spolužáci, jela s batohem  s takovou tou hliníkovou konstrukcí. Vypadalo to jako změť tyčí od stanu a na tom potažené látkou.  Nebylo to nijak výrazně pohodlné na dlouhé túry, ale ten kousek od nádraží to šlo.  Horší byl ten zvuk, co tyhle konstrukce vydávaly, protože děsně povrzávaly a to bylo o nervy, i když se člověk snažil to přeřvat sborovým zpěvem, pořád tam někde pod tím bylo slyšet .. vrzííík vrz  vrzzzzz …  o pár let později  -  z toho zvuku můj bratr jednou totálně zešílel  - a po několika kilometrech s tímhle blankytně modrým povrzávačem na zádech navrhoval, velmi zvýšeným hlasem, okamžité vhození do potoka, spálení  nebo  prosté rozdupání. Podařilo se mi ho uklidnit a přemluvit k další cestě až poté, co vrzačka vydala svůj obsah a krajinou zavoněla vodka  …

S óbr batohy narvanými stany, spacáky, pohorkami a vůbec věcmi na týdenní přežití jsme pak jednoho léta vyrazili na dovolenou do Slovenského ráje. Celou noc jsme se v kupé spacího vozu přetahovali s nějakými chlápky o to, jestli okno bude otevřené nebo zavřené a pak asi z vyčerpání, jsme nějak špatně zvolili odbočku a na pokraji psychického i fyzického vyčerpání jsme vylezli strašlivý a nekonečný kopec, kdy nás ty obrovské batohy dřely do ramen, tloukly ešákem zezadu do hlavy,  a neustále nás tlačily k zemi  …. Když jsme pak nahoře upadli kolem stánku s občerstvením, bavili se vedle u stolu lidi opásaní ledvinkama, že ten kopec jim dal teda fakt zabrat, ale viděli jste cestou ty magory s tou bagáží?

Jako obrovská odměna se pak jevila dovolená u moře, kdy si člověk všechno naskládá do kačera – vytáhne rukověť a už kolečka drnčí po dlažbě .. ovšem to dobrodružství, když na pásu na letišti chytáte svůj kufřík a tam přijede tři sta stejných černých kačerů …  nebo když chvátáte k autu, čas tlačí, popobíháte a ty pitomý kolečka se zaseknou, takže s nima uděláte rejhu do asfaltu a nejlepší je, když už to vzdáte, odevzdaně rvete kačera za sebou  kolečkama nahoru a vyřváváte, že to rozkopete …

Všechny kabelky se mi časem okoukají, rozerve se podšívka a před vchodem do domu uprostřed temné noci rejdit po loket v podšívce kabelky a hledat klíče je zbytečně velký adrenalin.

Měla jsem docela pěkný a praktický batoh, ale štěně se v noci nudilo a rozkousalo mi celý levý popruh.

A tak snad s největší  láskou vzpomínám na svou první tašku – takový buřtík přes rameno s malovanou největší hrdinkou své doby - Včelkou Májou. Jednou jsem – plna nadšení -  že pojedu na chatičku vláčkem s babičkou už ve čtvrtek, skákala v křesle a točila nad hlavou mikinou jak lasem .  A jak jsem tak juchala,  spadla jsem z křesla na sbalenou máju,  a kolenama  jsem si rozdupla  jovo koktejl  na svačinku do vláčku.  Na víkend jsem sice odjela s batohem, ale po návratu mě doma zase čekala vypraná a nažehlená mája  .......   no a zkuste tohle dneska udělat s kačerem …